Kdo (kromě zatvrzelých „antichlupistů“) by si nevšiml nadýchaných bišonků a koho by neuchvátil skvěle „vymodelovaný“ pudl. Neříkejte, že se uznale a s chutí nepodíváte na dokonale upraveného maltezáčka nebo jakékoliv jiné dlouhosrsté společenské plemeno a určitě neprojdete bez povšimnutí okolo veselých, impozantně osrstěných bearded collií, nápadných bobtailů či majestátných afgánských chrtů. Tolik krásy, elegance a pudru, šamponů, kondicionérů, gumiček a kdoví čeho všeho ještě. Jak se říká: “nic není zadarmo“ či „pro krásu se musí trpět“. Jde o to, zda současné trendy úpravy a údržby srsti nezavání čímsi, co by se dalo nazvat „chlupovým extremismem“! Vezmete-li v úvahu, že úprava pudla před výstavou trvá cca od tří do osmi hodin (záleží na velikostním rázu, střihu a množství srsti), z čehož polovinu času zabere pouze koupání a „fénování“, a že je nutné absolvovat toto martýrium před každou výstavou, přímo se vkrádá otázku typu: “Je to ještě normální?“. A to na tom nejsou pudlové zdaleka nejhůře, ti mohou žít, vedle hodin strávených na střihacím stole, celkem normální psí život. Ostatní plemena jsou na tom daleko hůře. Maltézáček, yorkshire terrier či šitzu prožijí léta výstavní kariéry v papírových natáčkách, mnozí se venčí v bytech na speciálním záchodku á la kočka a ven se dostanou pouze u těch majitelů, kterým nevadí poněkud smíšené reakce kolemjdoucích na „opapírkovaného“ tvorečka. Popravdě, i mě jako majitelce by vadilo dívat se roky na svého mazlíčka (kterého jsem si jisto jistě vybrala krom jiného pro jeho elegantní srst) přeonačeného na strašidlo, a tak se, pokud mám výstavní ambice, poohlédnu po jiném plemeni.

Bobtailové s jejich specifickým výstavním účesem a bujnou, na údržbu náročnou srstí se pomalu, ale jistě stávají raritou. Afgánští chrti se nenápadně rozdělují na dostihové a výstavní. Stejnou cestou se k mému zděšení začínají ubírat i bearded collie. Pokud chci zástupce tohoto plemene předvádět na výstavách se šancí na umístění, musím většinou značně omezit ostatní aktivity. Jsem-li příznivcem sportovního využití aktivního plemene, mám u některých rozhodčích prostě smůlu.Občas mám pocit, že se výstavní kruh mění na soutěž v délce chlupu bez ohledu na skutečný exteriér jedince.

S nostalgií vzpomínám na doby nedávno minulé, kdy veškerá „psí“ kosmetika na našem trhu bylo dětské mýdlo a jeden druh postřiku proti blechám. Pokud k nám dorazili zahraniční vystavovatelé, zírali jsme s otevřenými ústy na načančaná zvířata a tiše záviděli kufřík plný kartáčů, hřebenů a dalších „nezbytností“. Naši psi, udržovaní dostupnými prostředky, nevypadali možná na první pohled tak oslnivě, ale přesto byli díky dobré stavbě těla plně konkurenceschopní . A ještě jednou věcí se často lišili od těch druhých. Měli veselejší pohled. Moc dobře věděli, že až skončí výstava vyrazí klidně na procházku do lesa, dosyta se vyráchají v rybníku a „do krve“ se cestou ven pohádají se sousedovic jezevčíkem. Dneska máme celé sady česacích nástrojů jejichž cena omračuje i otrlé zazobance, vybírat si můžeme z mnoha druhů kosmetiky, cpeme do našich drahoušků hory vitamínů a zaručených prostředků na srst v přesvědčení, že když bude mít chlupů nejvíc a nejdelších, tituly jsou naše! A vycházky? NO VY JSTE SE SNAD ZBLÁZNILI!! Víte kolik každý chlup stojí?! Tak se naši chlupáči nudí, hloupnou doma na gauči či v kotci a doufají, že lidi dostanou rozum. No to se tedy načekají! Dokážu pochopit, že drobný psík společenského plemene, jež je mnoho let šlechtěno k mazlení a povalování na divanech, může prožít relativně dobrý život i s papírovými natáčkami, ale u větších plemen omezení pohybu logicky vede k poruchám chování a lze ho klidně považovat za určitou formu týrání.

Ono, do důsledku vzato, pokud by se striktně přihlíželo ke standardu, nemohlo by k takové situaci dojít. Pokud má bearded collie ve standardu výslovně uvedeno „dostatek světla pod tělem a zákaz jakékoli střihové úpravy“ jen těžko chápu, proč na Evropské výstavě (99) vyhraje pes se srstí až k zemi, očividně zastřiženou do roviny.

Inu již delší dobu mám nepříjemný pocit, že standard je cosi překonaného, a to nejen v otázce srsti a její úpravy.Občas by nebylo na škodu přečíst si schválený popis plemene a porovnat ho s realitou. Tvůrce německého ovčáka by asi omdlel nad dnešními „koníčky hrbáčky“, chovatel kolií ze sedmdesátých let by si jen těžko vybíral mezi jedinci, z nichž mnozí otitulování připomínají haldu chlupů s barzojí hlavou, atd. Je pochopitelné, že se plemena vyvíjí, ale rozhodně není v pořádku, že již neplatí „co je psáno, to je dáno“. Slyším jak namítáte, že přece záleží na subjektivním výkladu jednotlivých statí. Ano, ale musíme rozlišovat mezi rozdílným úhlem pohledu a naprostou odlišností. Zkrátka vedle „chlupového extremismu“ je i „hlavový“, „kožní“ ,“záďový“ a kdoví jaký ještě. Možná by nebylo na škodu vrátit se do doby, kdy se kynologie dělala z lásky ke psům a ne k ukojení osobních ambicí lidí, kteří se prostě jinde neuplatní. Do doby, kdy byly výstavy přátelským setkáním a ne boxerským ringem. Do doby KDY PSI VYPADALI JAKO PSI, A NE JAKO VÝTVOR OPILÉHO PLASTICKÉHO CHIRURGA ČI BIZARDNÍHO KADEŘNÍKA. No, a protože ten čas ještě nenastal, jdu naplácat svou fenu šamponem s dokonale promyšleným složením, učešu ji kartáčem, který jsem musela 1/2 roku splácet a požádám manžela o správné naředění kondicionéru (on má lepší odhad, víte), abychom zítra na výstavě „urvali“ alespoň výbornou (VD se totiž dneska nenosí). Prostě vystavovat psa není vážně žádná „psina“!